...Těm, kteří se ještě neodpojili ale mají to v úmyslu.

Nakladatelství a vzdělávací agentura Amos vydavá:


„I know why are you’re here Neo...You’re looking for him.
I know, because I was once looking for the same thing and when he found me, he told me I wasn’t really looking for him. I was looking for an answer...
It’s the question that drives us, Neo.
It’s the question that brought you here...“(1)

Nová kniha Vladislava Šolce je na světě, už brzy ji najdete ve vašich knihkupectvích! Je určena všem hledačům Světa lidí a všem, těm co rozpoznali vlastní otroctví a závislost na Matrixu!

Knihu si lze objednat na PsycheMatrixRealita@yahoo.com


Ukázky z několika kapitol, (Dalsi jeho prace najdete v kolonce "View my complete profile"):

Žádná nauka, filozofie, věda či náboženství nikdy nedokázaly Světu ubrat na jeho záhadnosti. Záhadnosti bytí, kterou prožíváme, ať už spíme anebo bdíme. Vědomí, reflexe a jejich technické prodloužené ruce, Hubblův teleskop nebo elektronový mikroskop, sice pomohly člověku otevřít komnaty, v nichž se cítí bezpečnější a které snad na chvíli uhasily jeho žízeň po poznání, na otázky o podstatě světa a úloze člověka v něm, však nedokázaly odpovědět o nic lépe než pradávné mýty.
Klademe si otázky, proč je „něco“, přitom bychom si klidně mohli představit, že by mohlo být i „nic“; co je smyslem a účelem této existence? Stvořil to někdo záměrně, z rozmaru, nebo to všechno prostě vzniklo jen tak? Je to dobré, nebo špatné, skutečné, nebo iluzivní, svaté, nebo profánní? Má smysl toužit po poznání těchto záhad? Byli bychom šťastnější, kdybychom znali odpověď? A co povinnost, vyplývá snad z existence pro člověka nějaká povinnost? A kdo se to vlastně ptá, kdo touží? Kdo jsme?
Krása a jímavost těchto otázek je v tom, že si je přesto klademe, i když už dopředu víme, že nikdy nedostaneme vyčerpávající odpověď – a to nás činí lidskými bytostmi. Ne, že bychom se tak rozhodli, ale proto, že jsme byli k hledání vyzváni každou buňkou svého těla, tak jako jsme byli vyzváni k životu. Lotosový květ Života má na tisíce lístků záhad, před ním se skládá v platonském úžasu nejen náš intelekt, ale celá naše bytost...
Nespočívá záhadnost světa spíše v tom, že se z něho – v lidské mysli – zrodila touha po jeho pochopení, nežli v omezenosti rozumu pojmout jeho komplexnost a složitost?
V touze po rozpletení záhady? Touze, která od dob, co se člověk stal člověkem, neúnavně podněcuje a rozeznívá tisíce symfonií myšlenkových pochodů. Čas od času umlčí extatický prožitek opojení, v němž mystik, filozof či zamilovaný splyne s vševysvětlujícím pocitem smyslu. Splynuvše se zdrojem a původem touhy však záhadu nijak nezmenšil. Možná uzřel.
Nalezení odpovědi, ať je sebevíc skutečné anebo iluzivní, přece záhadnost jen potvrzuje. Nijak nevysvětluje. Může člověku nabídnout přesvědčení o povaze morálních maxim nebo mu udat životní kurs, to ale zase jen skrze tuto záhadnost, nikdy jejím opuštěním. Nikdy rezignací na touhu po splynutí se záhadou světa. Můžeme se od záhady bytí odvrátit tím, že přesuneme svou pozornost a přestaneme si všímat jejího mámivého zpěvu, nebo s tikotem neúprosného času konáme podle našeho nejlepšího vysvětlení této záhady. To ale jen potud, dokud nás události života nepovolají k pochybnostem a přehodnocením.
Vzdáleni statisíce let od našich zvířecích předků vědomě hledáme realitu, která dává smysl, ráj. Snad je tímto světem svět nevědomí, v kterém není pochyb ani otázek, zlo ani dobro. V němž ale přece jen něco je. Vyhýbat se touze nebo vědomí nepřináší odpověď.
Tato touha je spjatá s vědomím jako žízeň s vodou. Člověk nestvořil vědomí či sebe sama, a tak nestvořil tuto touhu. Proto tato touha, podobně jako instinkt, směřuje k sebenaplnění – telos. Uskutečnění. Vysvobození – tomu nejintimnějšímu a nejopatrovanějšímu pocitu v duši vědomého tvora.
Mnozí si ji vysvětlují jako samozřejmé vyústění adaptačního mechanismu – odpověď vědomí na procitnutí do existence. Domnívají se, že člověk tuto touhu „vymyslel“, protože neexistoval lepší způsob, jak se s nepochopitelným životem vyrovnat.
Nebylo by přiléhavější chápat afinitu mezi touhou a záhadou jako vztah světla a tmy? Nebo, řekněme, jako vztah obrazu a jeho odrazu? Nepovažujme ho za vzniknuvší reakcí touhy na záhadu, ale jako vztah, v němž se oba vzájemně vysvětlují! Vztah, kde je záhada podmínkou touhy a naopak. Neodbývejme tuto rovnici kauzálním vysvětlením. Tím ale, že v samotné touze budeme hledat záhadnost, se tato touha nebude jevit jako marná a naivní snaha o osmyslnění světa, ale jako klíč, který byl vyrobený zároveň s bránou, tedy klíč, který existuje a priori. Jako forma emocionálního vztahu k životu, jehož hodnota existuje už předtím, než ho člověk dokáže poznat...
(…)
Podle učení Buddhismu se mezi ´světem pravdy` a lidskými smysly rozprostírá závoj Maji. To platí pro svět jako celek, tedy i pro jeho etickou a psychologickou dimenzi. Iluze, halucinace a dezinterpretace, ležící v oblasti patologie spektra prožívané reality, se netýkají pouze jakéhosi „pasivního pojetí světa“, ale i jednání v něm, tužeb a plánů. Většina z nás už v životě musela přehodnocovat názory nebo víru v to, co je správné, pravdivé a morální. Morální otázky podléhají iluzi právě tak jako všechny jiné obsahy, pro naše psychické zdraví mají ovšem určující význam. V konečném důsledku je to „etická realita“ neboli realita hodnoty prožitku, která rozhoduje o zdraví mnohem více než realita vjemu. Poznání pravdy, tedy shody skutečnosti s jevem, ovlivňuje nejvíce právě morální rovinu.
Důvod, proč se svět jeví právě tak a proč jsou nám dané právě takové a ne jiné meze jeho poznání, spočívá doslova v záhadě. Záhadou je, proč vůbec existuje rozpor mezi tím, co v životě poznáváme, a tím, co jen tušíme, že bychom poznat měli. Záhadou je rozpor mezi ideálem a tím, pro co máme stejně tak nejasný pojem: skutečnost. I tady záhada totiž vstupuje tím, jako by sama určovala podmínky vlastní záhadnosti. Můžeme dokonce hovořit o živé a autonomní záhadě, jejíž podstatu samu o sobě sice nepojmeme, její učinnost a působnost však neustále pociťujeme a díky ní se dokonce na cestu bádání vydáváme.
Tato záhada je živá tím, že podmiňuje nejen charakter prožitku, ale i jeho ´rozměr` - a tím ho oživuje.
Směr plynutí času, uspořádání předmětů v prostoru, ale rovněž idea blaženosti jsou možné prostřednictvím patřičných kategorií, tyto však nejenže psýché vyžadují, ale bez ní by vůbec nebyly možné. Eidola nebo kategorie nám sice pomohou nahlédnout do způsobu, kterým mysl uspořádává zkušenost do pochopitelného tvaru, avšak to, jaký je smysl vztahu této zkušenosti a významu, který jí přikládáme v každodenním životě – na němž tak závisí naše zdraví –, zůstává nevyhnutelně záhadou. Její praktická stránka je však předmětem psychologického bádání. Proto nás bude více zajímat, k čemu [a proč] nás bohové povolávají, než jaká je jejich ontologická povaha.
(...)
Děti si mýty, pohádky a vůbec zkušenost života nijak vysvětlit nepotřebují. Snad je tomu tak proto, že funkce myšlení u nich koexistuje v „symbióze“ s cítěním. U našich předků tomu bylo pravděpodobně právě tak. Schopnost cítění a myšlení, kteréžto pojmy jsou těžko definovatelné, protože k jejich pochopení je nutné vypůjčit si funkci jich samotných, jsou ale klíčovými nástroji člověka při hledání vědomé odpovědi na záhadnost světa. Bez nich by se svět nevynořil ze své chaotické nepochopitelnosti ani o milimetr. Individualita by se nikdy bez nich neoddělila od celku objektu a položit si otázku “Kdo jsem a jaká je má úloha?“ by bez nich nebylo možné.
Nechystáme se odpovědět na tyto otázky vyčerpávajícím způsobem, ani se nechystáme analyzovat vztah mezi zmíněnými nástroji vědomí, naším záměrem je tento vztah nahlédnout ve světle psychologické účinnosti – působnosti. Ve světle praktické použitelnosti v životě. Neboli z perspektivy duševního zdraví.
Kdybych byl filozofem, zajímala by mne zřejmě přísně definovaná povaha a možnosti poznání, jako psychologa mne však zajímá všechno to, co lidskou duši naplňuje smyslem. Tam, kde se filozofie zastaví a kde se vymezí negativní definicí(2), nás bude zajímat smysl. Ten je často obsažený i v těch nejnesmyslnějších představách. Nebudeme v této práci hledat metapsychologické odpovědi, ale příčiny možných zdrojů lidského neštěstí.
Záhada mýtů byla pro naše dávné předky cestou za štěstím a duševní harmonií, po ní se instinktivně ubírali, aniž by o tom věděli. Království, hrdinové, mýtické konflikty, hledání pokladu a živé vody či elixíru štěstí nacházejí stále svoje místo v našich srdcích, rozdíl je v tom, že bez toho, abychom o tom věděli, to už dnes nejde. Nic se ale za tisíce roků nezměnilo na tom, že cesty nás všech spějí ke společnému cíli: naplnění existence smyslem.
Během práce s duševně nemocnými jsem dospěl k přesvědčení, že ztráta smyslu, který je nerozlučně spojený s neschopností aktivně se vztahovat k záhadě bytí a světa, je důvodem duševní nemoci, respektive je touto nemocí samotnou. Duševní choroba je rezignací na život bez smyslu, bez něhož se svět jeví jako slepý proud kauzálních procesů, jako špatný film bez pointy. Duševní nemoc je rezignací na hledání odpovědi. Je ztrátou harmonie mezi logos a eros.
Poznání, že Svět není pochopitelný, ale že v něm existuje naděje, že tato nepochopitelnost má rozumnou příčinu, je pro nás mnohem méně bolestné než poznání, že svět, jeho zákony a příčiny, a tedy i náš život jsou nadobro vysvětlené. Taková přesvědčení zpravidla vyústí v nesnesitelnou depresi, případně v tvrdohlavou snahu tuto ztrátu za každou cenu rozumem vykompenzovat zaujetím umělého psychického postoje – fanatismu.
V mé paměti je stále živá vzpomínka na rozhovor s přítelem pár dní předtím, než si vzal život střelou do srdce. Pravil:“Vlado, všechno jsem to pochopil, celý ten nesmyslný mechanismus. Jsme pouze dokonalé strojky. Strojky muž a žena jsou naprogramovány plodit děti... jak jednoduché a zbytečné zároveň“. V jeho víře obraz touhy a tajemství vybledl natolik, že za blázny považoval ty, kdo by tento obraz chtěli brát vážně...
Častokrát pozorujeme v psychologické praxi, jak ´racionální modus` myšlení přesvědčí cítění, že studnice poznání byla vyčerpána do dna, čímž smysl připraví o záhadu, a tedy i touhu tuto záhadu hledat. Čím má to, co nazýváme citem – a k čemu se dostaneme dále v průběhu této práce –, jemnější povahu a čím méně pozornosti mu vědomí věnuje, tím má naopak racionalita větší šanci zvítězit ve sporu o „správnost“ – zvlášť když to sociální okolí oceňuje a podporuje. Nemyslíme si ale, že ztráta smyslu se týká těch pár ztracených duší, které střetáváme v ordinaci psychologa anebo psychiatra. Bolest a ztráta iluzí patří k upřímně prožívanému životu. Bez nich by vývoj vědomí a morálních hodnot nikdy nenastal. Bez nich by nebylo hledání... ani touhy. V poušti se přece znovu rodí víra, láska a naděje.
Na vyprahlé pustině se můžeme ocitnout téměř znenadání, jakoby ze dne na den. Zatímco v první polovici života nás řeka života unášela mámivou rychlostí, v které jsme neměli čas ani potřebu chopit se vesel, v druhé polovici se před námi rozprostírá poušť, kde voda a její hledání nabývá doslova charakter odhodlané a vědomé mise. Pro mnohé z nás je tím nejintimnějším tajemstvím. Jeho vysvětlení a pochopení zůstává pouze na nás, sdílet je s jinými můžeme jedině prostřednictvím způsobu, jak tento život vedeme.
Je téměř přirozeným fenoménem, že v druhé polovici života už smyslu a úloze člověka ve světě nepostačuje vysvětlení vymezené limitami možností poznání, hranicemi jevového světa, ale že hledá Archimédův bod v transcendentním prostoru. V prostoru, v němž se sice poznání nikdy nedostane racionálního zadostiučinění, ale v němž smysl a morální úsilí nacházejí své opodstatnění. Z psychologického hlediska je takovýto přesah často jediným skutečným vysvobozením.
Ideje, přesvědčení a myšlenky – které odjakživa vstupovaly do zorného pole filozofů, ale i obyčejných lidí – stále existovaly ve vztahu k duševnímu zdraví. Jsou to myšlenky, jež mají schopnost změnit clověka, anebo je prius všeho vnitřní změna, po níž teprve následuje změna myšlení? Je myšlení obrazem skutečnosti, nebo prázdným a samoúčelným procesem? Je regulátorem duševní harmonie? Pojďme se ptát, jak souvisí duševní zdraví s povahou reprezentovaného světa. Začněme tím, že budeme psychické obsahy brát vážně...
Psycholog nemůže odmítnout duševní skutečnost jako pouhý nesmysl anebo náhodu, naopak se musí ptát, jaký má pro jejího nositele smysl. Tedy jaká je povaha vztahu mezi člověkem a tím, co k němu přichází v podobě představ a myšlení – ať už se na tom aktivně podílí, nebo v sobě nechává obsahy pasivně působit. Aktivitu a pasivitu musíme však v tomto případě relativizovat, protože i v tak autonomní činnosti nevědomí, jakou je sen, dokáže ego uplatnit svou vůli, a naopak bez „souhlasu“ nevědomí by se, řekněme, přesně daný matematický postup přeměnil v nesmyslný chaos. Je to smysl, jenž se rozprostírá do obou domén, který velmi často rozhoduje o duševním zdraví.
Snaha o osmyslnění vede k zdravějšímu životu, a to je právě to podstatné a rozhodující při posuzování hodnoty takovéhoto úsilí. Tato zvláštní afinita mezi rozmanitými idejemi a smyslem není náhodná. Není právě ona jádrem psychologické svobody?
Při pohledu ´zvenčí` se různé životní filozofie mohou zdát být scénáři záměrně vykonstruovanými rozumem, nesmíme ale zapomínat, že z ´vnitřního pohledu` jsou to častokrát teorie vzniklé vědomým přeformováním a adaptací prožitku, a tedy citu, který se v srdcích jejich tvůrců odehrává. Nosná idea takovýchto teorií je živou a smysluplnou entitou, ležící v sféře nevědomí, na její zpřístupnění je nutné použít i jiné nástroje než racionální. Ono racionální je ovšem sazečem významu až poté, co byl smysl uchopen. Jednoduššeji řečeno, častokrát to vypadá tak, že smysl obsahující svou hodnotu per se pomáhá vysvobodit vědomí. Můžeme říci, že rozdíl mezi šílencem a filozofem spočívá v schopnosti vysvětlit – světu, ale i sobě samému – hlubinný prožitek tak, aby odkazoval k smyslu a naději, případně jiné univerzální hodnotě, která vnáší světlo do temnoty bytí.
Projevy duše, jejíž definici si necháme na později, jsou spojené prostřednictvím smyslu s její hlubinnou podstatou, podobně jako jsou Kantovy kategorie čisté mysli spojené s hranicemi zkušenosti. Nikdy by přece nevznikly a neopakovaly se s takovou naléhavostí, jestliže by jejich funkce neodkazovala k čemusi důležitému a psychicky skutečnému. Podobně by nevznikl zrak ve své podobě, pokud by neexistovalo elektromagnetické vlnění „tam kdesi ve světě objektu“.
Ať už jsou projevy duše jakkoli podivné a nepochopitelné, za určitých okolností nám umožňují přehodnotit životní postoje a právě v tom spočívají jejich léčivé vlastnosti. Z psychologického hlediska je jedno kritérium velmi důležité; a tím je kvalita transformace. Tedy kvalita přeměny duševní energie, tak aby přispěla k osvobození, pociťovanému jako štěstí, blaženost či naplnění. K ní budeme vztahovat důležitost zmíněných idejí. Jí budeme tyto ideje opravňovat.
Transcendentní ideje, jako je existence Boha, nesmrtelnost duše a svoboda vůle, ale i ontologické otázky o povaze bytí, smyslu života a jiné, mohou nabýt psychologického smyslu pouze tehdy, když z nich pro člověka bude vyplývat způsob jednání, ale i prožívání a myšlení. Jakákoli záhada stojící před člověkem má smysl jedině tehdy, jestliže se ho týká. Neboli tehdy, když může být posouzena v kontextu morality. Jinak pouze zůstává ležet v mrtvém světě iluze a je pro život zbytečná. Bohové, jimž naši dávní předkové sloužili, by bez možnosti ovlivňovat jejich osudy nikdy nemohli vládnout žádnou autoritou. S bohy se zrodila také povinnost člověka vůči nim a povolání k nim. Boha, který své stvoření nezavazuje k činu a je k svému stvoření lhostejný, přenechejme filozofům.
Nás budou v této práci zajímat otázky, týkající se rozdílu mezi skutečností a iluzí. Budeme se ptát, jestli - v případě, že člověk rozdíl rozpozná – pro něho zároveň z tohoto poznání vyplývá nějaký vztah ke světu. Jinými slovy, jestli sám tento vztah může činit svět skutečným.
Čím rozlišíme to, na čem záleží, od nepřerušovaného snu? Toto odlišení bylo klíčovým a rozhodujícím ve filmu Matrix. Ti, kteří jednou poznali, že Matrix je vykalkulovanou a zištnou projekcí iluzivního světa, zároveň rozpoznali i povahu povinnosti vůči světu skutečnému. Po procitnutí do světa lidí se možnost volby a schopnost víry rázem staly pro Nea a Morfea dostatečnými kritérii reality.
Vezměme si děj tohoto výjimečného filmu na pomoc a položme si spolu s Morfeem a bratry Wachovskými otázku: Co je skutečné?
Spolu s René Descartesem se můžeme ptát po nezpochybnitelném základě poznání, pochybovat o tom, nakolik je vnímaný a prožívaný svět skutečný ve smyslu jeho rozměru, barvy nebo hmoty.
(...)
Tím se dostáváme k další antinomii: Na jedné straně je to předpokládaná ´objektivita´, záruka smysluplnosti a normality světa, konsensuální pravda, anebo chcete-li entelechie. Na druhé straně je to zmíněná přesvědčivá upřímnost, a co víc, působení subjektivní skutečnosti. Archetypální poselství nám kladou obecné otázky, hovoří odosobněnou řečí, a přece nás vyzývají k nevyhnutelné subjektivitě – k nalezení odpovědi na otázku, co to znamená pro mne? Jen tehdy se může uvolnit další okov a osvobodit další kousek jedinečného poznání… Tak se hranice stávají člověku darem, a ne pouty.
Paradoxy nemají logické řešení, a přece je lze pochopit v bytostné rovině. Jung hovoří o smíření protikladů. To se neděje popřením jednoho z pólů, ale zahrnutím obou ve vyšší jednotu.
Můžeme je pouze přijmout a smířit a v hloubce duše porozumět oběma. Transcendovat oba póly a uznat, že před natura abscondita je lidská mysl odkázaná k pokoře a mlčení. „Raději budu žít v nepochopitelnosti paradoxu než ve fanatickém připoutání k jednomu jeho pólu,“ jak to jednou vystihl Dr. Gustafson na terapeutickém sezení. Contraria sunt complementa: vědomá zkušenost paradoxu upomíná náš rozum, že pokud dospěl toliko k hranici logické nesmiřitelnosti, nedospěl ještě k pravdivému zrcadlení reality. Jing a Jang nejsou symbolickým vyjádřením „mysli“, nýbrž světa, jenž se v mysli odráží a zároveň mysl obsahuje. Jistě namítnete, že tento koncept je vlastně koanem, který mysl stimuluje k transcendenci jejích logických limit k zmíněné vyšší jednotě – complexio oppositorum, jež Mikuláš Kusanský připisoval Bohu.
„Celý vesmír, tedy Příroda, k nám přestane být nepřátelská, když ji přestaneme vnímat z našeho sebestředného pohledu. Příroda není něčím, co musí být dobyto a podmaněno. Je hlubinou, z které pocházíme a do které se navracíme,“ píše Suzuki.(3)
Poznatek, že všechny protiklady jsou vlastně součástí vyšší jednoty, byla jedním z nejzákladnějších cílů duchovní tradice Východu, objevovala se ovšem i v západní hermeneutice. Tady však ožívala více méně v okrajových mystických a kultovních proudech.
V posledním století dochází na západní polokouli k plnému probuzení ¨konceptu komplementarity´, a to hned na poli teoretické fyziky. Průkopníky byli Einstein, Oppenheimer, Bohr, Heisenberg, Pauli a další.
(...)
Mýtus vypráví symbolickou řečí. Právě v tom spočívá jeho moc. Umožňuje porozumět bolestné existenci jedince skrz hlubokou zkušenost univerzální skutečnosti; skutečnosti, v níž má symbol oporu. Mýtus nabízí transcendenci pomíjivého a klamného k věcnému a skutečnému. Bylo by „velmi málo“, pokud by mýtus nabízel pouhé zrcadlení existence, bez ´návodu` k rozvoji vědomí.
Mýtus je Jakubovým žebříkem vedoucím do nepodmíněných sfér, a proto prostředkem nebo funkcí transformace. Přeměna osobnosti a rozšíření vědomí jsou dva navzájem se ovlivňující fenomény. Z této vazby vyplývá ´terapeutická` hodnota mýtu. Psychologie se od mýtu učí moudrosti, kterou je schopen usměrnit tok libida při využití maximálního léčivého potenciálu. To, k čemu mýtus implicitně vyzývá, si psychologie cum grano salis stanovuje jako explicitní terapeutický cíl. Kdybychom neměli znalost o určitém autonomním původu mytických obrazů, měli bychom velmi pádný důvod domnívat se, že je vymyslela inteligentní bytost, která rozumí vztahu mezi vědomím a nevědomím, tak jako by jí byly obsahy obou známé. Mýtus, podobně jako sen či jiný kolaborát nevědomí, totiž předkládá vědomí přímé „rady“ a obdarovává vědomý prožitek kategoriemi osvobozující reality: u překážek nás povyšuje na hrdiny, provází nás mytickými cestami k pokladu, či nám radí, jak porazit draka, abychom vysvobodili milovanou princeznu. Rovněž nás učí pokoře a nabízí egu způsob přístupu k celému rozsahu archetypální zkušenosti, od zamilování, strachu a bouřlivých emocí až po konfrontaci s numinosum. Výsledkem jsou často kvalitativní změny, tedy změny, které se v duši udály skutečně. Jako by naše duše kromě světa, který máme před otevřenýma očima, žila i v mytickém světě. Mytický svět je sice méně „hmatatelný“, jeho působnost má však o to větší schopnost měnit. Změna je totiž podstatou každého vývoje. U žádného orgánu snad neplatí víc Aristotelův předpoklad vnitřní tendence k seberealizaci (entelecheia), než je tomu u vědomí. Ne, že by vývoj srdce, plic či ledvin toto pravidlo nepotvrzoval, vědomí si ale svou dosaženou funkčnost ve většině případů uchovává neporušenou až do úplného konce.
Vývoj vědomí a obsah mýtů, který se vědomí zprostředkovává, jsou závislé proměnné. Překladem symbolického jazyka do jazyka psychologie zjistíme, že mýtus jedná s ohledem na vývojový záměr.
Za prvé je to změna osobnosti, k níž dochází paralelně se změnou v ´prostoru` psýché. Každý nevědomý obsah existuje tehdy, když působí, nejen tehdy, když si ho subjekt uvědomuje. Je mnoho vlastností, které si nechceme přiznat, či dokonce o nich nemáme ani tušení, přece si ale o nich šeptá naše okolí. Jsou často dobře známé našim manželkám a dětem. Ne však stále. Někdy se náš vlastní stín projevuje u našich blízkých v podobě komplexu, či dokonce neurózy, aniž by ani tem byl znam jejich puvod. Nikdy tomu není bez oběti v té či oné podobě.
My sami svůj stín nejčastěji poznáváme až ex post facto, kroutíce nevěřícně hlavou nad ruinami našich činů...
Jungem zvolený výraz stín je proto velmi přiléhavý. Kamkoli se otočíme, stín je stále za námi. Stín je to, „čím také jsme“. Všechny nepříjemné, zanedbané a vývojově ustrnulé kvality naší osobnosti spadají do této podmnožiny. Tam hledejme původ „dvojí morálky“ zástě, ale i kladných vlastností, jako je živelnost, instinktivita, bezprostřednost, sexualita a podobně. I nevědomí člověka je přece vitálně spojeno s vrstvami živočišných předků, či hlouběji s ´pudovou hybností`, která prosadila projevy životy až do podoby, v níž se nám představují dnes... Předsudky, pochybnosti, pýcha, potlačovaná sexualita, egocentrismus, infantilní nerozum, slabost, závist, hněv, chamtivost, agresivita a destruktivita, zkrátka všechny vlastnosti, kterými bychom radši nedisponovali, a které přesto v krizových momentech vyplavou na povrch a deformují starostlivě pěstěný obraz našeho světa, jsou rovněž stavebními kameny naší individuality(4). Tím se ve světě objevuje energie, která patří celku existence, nejen jejímu mentálnímu obrazu: představě o ní. Při ohlédnutí se zpět vidíme, jak tato ´nechtěná síla` formovala (a formuje) dějiny lidské civilizace. Bezděčný osud je obsažený v dějinách, tak jako je stín obsažený v duši jednotlivce...
Toto primitivní a syrové v nás není samo o sobě patologií, či dokonce zlem, je čistě nediferencovaným projevem psychického života, vývojově odpovídající úrovni, které přirozeně dosáhlo. A tím, že tyto kvality reflektujeme a poznáme, můžeme je přivést na vývojově vyšší úroveň. Modifikovat je a postupně sublimovat. V opačném případě k nám budou stále nepřátelské a budou projikované na naše blízké, a co je nejironičtějším a nejsmutnějším důsledkem tohoto zatemnění poznání, my budeme usilovat o fyzické přizpůsobení jejich nositele, aniž bychom rozpoznali jejich projektivní povahu. Na druhé straně to neznamená, že se poznáním stínu všech neřestí jednoduše zbavíme, zato ale můžeme jejich břímě nést s větší zodpovědností.
Kromě infantilních a temných obsahů jsou v lidském nevědomí i takzvané vývojově vyšší potenciály. Už vzpomenuté obsahy numinózního a nepochopitelného rozměru, jejichž integrace vyžaduje právě tak pokornou a sílu vyžadující práci vědomí jako při vyrovnávání se se stínem. Poznání vlastního subjektu – k jehož vrcholné fázi patří poznání vnitřního transcendentního objektu -, neboli sebepoznání, vede nevyhnutelně ke krystalizaci osobnosti. Důvody, které vyrušovaly ego nutkavými otázkami, pochybnostmi, nezájmem k životu, nepochopením jiných či fyzickými symptomy, pominou; lépe řečeno stanou se součástí harmonického celku Já, a tím změní i jeho osobnostní orientaci. Osobnost je výsledkem vnitřního vztahu k vlastnímu nevědomí – a tedy k „sobě samému“ -, které tu záměrně dáváme do uvozovek, abychom opět zdůraznili fakt, že nemáme na mysli ego, ale neomezený vesmír nevědomého života, pro nějž je ego pouze povrchovou komunikační fibrilou. Na míře sebepoznání zpravidla závisí i její celkové psychické zdraví. Ruku v ruce se změnou osobnosti a rozšířením vědomí kráčí morální přerod.
Poznání hodnot a skutečnosti, že některé věci jsou hodny lásky, však rovněž provází hořké poznání vlastní hříšnosti. Je to trpce pociťovaný rozpor mezi reflektovaným dokonalým a uskutečněným nedokonalým, o němž vykládá Martin Heidegger. Snad to byla směs takovýchto pocitů, kterou okusil dávno, kdysi v prvotních dobách, pračlověk, když v návalu hněvu a zuřivosti, v boji či za jiných okolností zabil vlastního druha a nato si uvědomil, že ho ve skutečnosti hluboce miloval...
Dalším z triády duševní metamorfózy je rozšíření vědomí, anebo jinými slovy subsumování jedinečných zkušeností pod ´univerzální význam`, jak jsme o tom už krátce pojednali v předcházající kapitole. O všech třech „záměrech duše“ uvažujme jako o různých aspektech jedné hlubinné psychické události. Jde pouze o různé pokusy uchopit podstatu funkce vědomí.
Při rozšíření vědomí dochází k sugestivnímu pocitu, že „něco existuje“, popsanému Tomášem Akvinským a nazvanému intelligentia primorum principiorum. Tomuto něčemu přikládá zakoušející vědomí velký hodnotový význam. Takovýto prožitek zpravidla probouzí v kognitivním aparátu touhu po pochopení (individuálních relačních) souvislostí: proč něco je, proč se něco děje, jaký to má význam a podobně.
Rozšíření vědomí se tudíž děje integrací zkušenosti prostřednictvím další funkce vědomí, tedy například obohacením pohledu o jeho citový obsah, náhlé propuknutí intuice, případně vize a podobně. Nepleťme si však inflační fenomény se samotným aktem rozšíření vědomí. Zaplavení vědomí světlem Bytostného Já předchází rozšíření vědomí, ovšem není s ním totožné. Rozšíření vědomí je konečnou integrací, v níž člověk dospívá k poznání vlastních limit a s pokorou si uvědomí vlastní lidskost a to, co k ní patří. Nevyzrálost vědomé kategorie může vést například k pýše, identifikaci (psychickému přivlastnění si) s „božskostí“ – vyúsťujíc v klasické symptomy sedmi smrtelných hříchů –, nebo naopak k regresi, jakémusi strachu a úniku do deflace, kde je numinózní zkušenost racionalizována anebo odmítána jako přelud...
Rozšíření vědomí pochopitelně neznamená rozšíření znalosti či zdokonalení myšlení, ale uchopení významu prožitku a poznání v jeho širší dimenzi; a proto jde o jistý druh transcendentální percepce, jelikož obsah, na jehož základě působí, má vědomý základ, a přesto je pro vědomí tajemstvím. Není to jen logické zahrnutí dalších souvislostí, nýbrž současné rozšíření „prostoru“, v němž se tyto souvislosti tak říkajíc vznášejí. Je to rozšíření do hloubky, kontakt s pocitem věčně se opakujícího dramatu, majícího příchuť numinosa. Je to zpravidla pocit kontaktu s obohacující zkušeností, před níž se člověk cítí pokorný a nevědomý. Duše má tehdy přístup k citovým důvodům skutečnosti. Jako by najednou svitla univerzální pravda, dávno tušená vzpomínka, která je vysvětlením sebe sama.
Z této „sebevysvětlující“ vlastnosti obsahu vyvěrá i „moralita“. Proto morálné je mnohokrát konfliktem povinnosti (fait accompli), jak to popisuje Søren Kierkegaard, když hovoří o „Abrahamově syndromu“. Abraham Starého zákona popírá vlastní moralitu a vlastní názor na dobro a zlo a je ochotný obětovat Bohu vlastního syna, i když v bolesti a trýzni způsobené nepochopitelným božím požadavkem. I tato oblast má své patologické krajnosti, rozprostírající se na škále od nihilizmu, relativizmu a podobně, až po „fatalistický fanatizmus“...
Byl jsem jednou konzultován v případě pacienta, který si v „náboženské extázi“ sám amputoval penis a prsní bradavky, protože byly „orgány hříchu“. Zde vidíme, jak důležitá je koalice vědomí a nevědomí pro udržení zdravé harmonie duševního světa.
Teprve když Abraham „pochopí“, že nemusí obětovat svého syna, ale jen jeho symbolický duševní ekvivalent, dochází u něho k rozšíření vědomí. Ne tím, že k němu promluví hlas boží. Psychóza zabránila zmíněnému pacientovi přeložit hieroglyfy symbolického odkazu do řeči vědomí, a tím se vysvobodit z konfliktních pudových nároků. Ostatne, nebyl by Abraham povazovan za blazna, kdyby nakonec obetoval sveho syna?...
Odkud se berou důvody, pro něž si člověk neponechá neoprávněnou výhodu, i když je sám a jediný, kdo o ní ví? Odkud se berou důvody, pro něž se člověk obětuje a pro které si „ponechává“ vlastní život? Energetizující anebo osmyslňující součást takového poznání je transcendentní. Přesahuje všechny adhuc získané konotace. Výhled důvodů se v tu chvíli stává pochopitelným, i když nemusí být vysvětlitelný. Protiklady se v tu chvíli spojí ve vyšší jednotu, a tím se přiblíží záměru celosti duše, která hledá osvobozující moralitu, nikoli jen konsenzus prosazované kolektivním vědomím. Rozvod, přerušení styků s rodinou či konverzi k jinému náboženství můžeme chápat jako vyústění morálního postoje, ačkoli ne tak dávno by byly zařazeny mezi hříchy, které by ani sám Nejvyšší neodpustil...
Tomáš Halík jednou na jisté přednášce vyprávěl příběh, jak za ním přišla žena, která poté, co se jí narodilo dítě, cítila obrovský vděk – nevěděla ale, „komu“ ho vyjádřit...
Příkladem probuzení vědomí, sebevysvětlujícícho stavu, je příběh Dana Leache z Texasu. Ten zavraždil svou přítelkyni, protože si myslel, že je s ním těhotná. Všechno vypadalo tak, jako by šlo o sebevraždu, a případ byl odložen. Zhlédnutí filmu „Utrpení Krista“ (Passion of Christ) mu však otevřelo bránu k vědomí a probudilo pocit viny a touhy po spravedlnosti. Sám se šel udat policii a později byl odsouzen k 75ti letům vězení.
(...)
Navzdory relativitě zla a dobra zjevně existuje důvod, pro který je dobro neustále vyzdvihováno a zlo zatracováno. Ideál, který zasahuje do sféry našeho myšlení a cítění, nepochybně působí, udává směr našim činům. Ideál, který člověk vnímá jako předlohu morální maximy, sice nemusí prokázat svou absolutní platnost, pro subjekt je však zjevně dobrý. Například láska. I když jejím produktem může být bolest a žal, je ideálem, který většina z nás přirozeně hledá. Jung by ve světle výše zmíněných souvislostí jistě považoval individualizaci za dobrý proces. U individualizace je proces často bolestivý; vysvobození od tíhy nevědomí nebo zmírnění protikladů, jež jsou jejími implicitními cíly, jsou právě ideály harmonizujici lidskou existenci, a proto je musíme považovat za dobré.
Immanuel Kant nás učí, že existují maximy, které nemohou být špatné. Například dobrá vůle. Dobrá vůle je dobrá, protože hledá univerzální podstatu dobra, jímž je zákon obecné platnosti postavený na ideálním předpokladu toho, „jak by věci měly být“, zákon zakořeněný v noumenálním světě. Povaha ideálu, kdesi v „transcendentním prostoru“, je mysli nepřístupná, proto je zbytečně uvažovat nad tím, zda je dobrá, nebo zlá. Dobro a zlo jsou kategoriemi, které mají platnost ve světě, na němž se podílí – a v němž je obsažen – život vědomí, a teprve zkušenost vědomí nám umožňuje diskriminaci těchto kategorií.
Ještě jednou: vědomí můžeme považovat za dobré ve světě, který je tímto vědomím postihován, a za předpokladu, že vycházíme ze vztahu k tomuto světu. Za tento prostor se empiricky nijak nedokážeme dostat.
Pokud bychom všichni disponovali inferiorním vědomím, těžko bychom dosáhli consensus omnium jakéhokoli jevu. Výsostná subjektivita projekcí deformovaného obrazu by změnila náš svět v Babylón, chyběl by v něm vědomý kontakt se sjednocujícím a osmyslňujícím vlivem Bytostného Já. Jak už bylo zdůrazněno mnohokrát, jedině v rovnováze, kde má Bytostné Já neustále možnost pronikat do vnímané skutečnosti, musíme hledat pravdu. Je zbytečné a nesmyslné hledat její „absolutní“ platnost, můžeme však hledat její platnost relativní – vztahující se k všeobecné zkušenosti, jež se opírá o dar harmonie.
Vědomí stojí uprostřed vesmíru, v němž je opodstatněno tak, jako se rovnoběžky střetávají v nekonečnu pouze uprostřed vesmíru definovaného Euklidem. Objekt se musí nejprve klást, aby mohl mít určitou vlastnost. Bez předpokladu vztahu a aplikovatelnosti nějaké vlastnosti je nemožné hledat její povahu. Tudíž se nemůžeme ptát, jaký má součet úhlů trojúhelník, bez pojmu tohoto trojúhelníku. Ten, kdo zde překurzor zkušenosti klade, není pochopitelně člověk sám, avšak na člověku spočívá povinnost, smysluplnost, a sice význam tohoto „kladení“.
Vztah vědomí se světem, v němž toto vědomí existuje, nakonec určí, zda archetyp, který se v něm odráží, je dobrý, anebo špatný. Je to určitý průnik mezi transcendentním světem ideálu a světem, v němž může dojít k pokusu o jeho uskutečnění. V tomto průniku může nabýt skutečnosti.
Zlo a dobro mají z pohledu ´substanciality` rovnoprávné postavení. To ovšem tehdy, pakliže tuto skutečnost budeme posuzovat na základě toho, jak působí, tedy v rámci prožitku, a nikoli na základě teoretického konceptu, který předkládá například metafyzický realizmus.
V prožitku dobro neexistuje o nic méně než zlo. Díky tomuto může člověk dobro následovat a zlu se vyhýbat. Dobro a zlo existují v tom, jak jsou integrovány lidskou psýché, tedy mírou svobody, jež vyplývá z jejich pochopení. Snad to byla právě tato vlastnost dobra, která odedávna fascinovala filozofy. Uveďme několik příkladů, abychom lépe přiblížili, co máme na mysli.
Dobro je přirozeným objektem touhy. Nejen proto, že se představuje v podobě idealizovaného obrazu, ale proto, že je opodstatněno minulou zkušeností. Každá nová kvalita, přesahující předešlou, je pociťována jako dobrá. Vyšší kvalita se sebeopodstatňuje, a je proto motivací k snaze o její udržení.
Kdo jednou zakusí dobro prožitku rozšíření vědomí a dosáhne poznání úrovně přesahující předešlé poznání, nemá nejmenší důvod dobrovolně (tedy s využitím maximálního vědomého potenciálu) a svobodně toužit po regresi na tuto [předešlou] úroveň [nižšího uvědomění]. Nová úroveň je zpravidla považována za vývojově vyšší, a dokonce pravdivější; za určitý druh vysvobození. Z této pozice vyplývá důvod pro hledání opětovného dobra. (5) Zlo samo o sobě proto, na druhé straně, nikdy není předmětem touhy, ale spíše sekundárním, neuvědomělým produktem jednání, které se subjektivně jeví jako dobré. Přece ten, kdo se o „zlo“ snaží, tak činí proto, že ho subjektivní důvody vedou k tomu, aby je považoval za dobré. (6) Pakliže později přehodnotí své stanovisko a označí pohnutky a činy z něj vypývající za špatné, nikdy tak neučiní redukcí dosaženého stavu, ale obohacením o novou dimenzi. Čili rozšířením vědomí, v němž se objevuje „cosi vyššího“, kvalita, jež není odvozena z předešlého stavu, kvalita, která je vědomím sama o sobě. Čtveřice teroristů, kteří nedávno spáchali teroristický útok v Londýně, při němž zahynulo přes padesát lidí, sami považovali svůj čin za dobrý, i když drtivá většina světa se domnívá, že šlo o ďábelský skutek...
Nedostatek vědomí je zpravidla důvodem ke zlu. Nevědomí, čili stav, jehož prostřednictvím Matrix ovládá své obyvatele, vylučuje možnost volby. Můžeme tudíž hovořit o míře svobody jako o kritériu pro odlišení dobra od zla. Znovu a znovu pozoruji u svých pacientů, jak jim vlastní nevědomí háže klády pod nohy právě proto, že jim chybí schopnost vůle. Buď touto vůlí vůbec nevládnou, anebo nejsou schopni vědomě diferencovat motivy svého konání – chybějí jim důvody, pro něž by vůbec měli vůli použít. Chybí jim touha po pravdě. Zkušenost rozšířeného vědomí, v němž se nárok nevědomého obsahu jeví banální, je zpravidla samovysvětlující.
Drogově závislý, který poté, co se vyléčil a poznal hodnotu nové úrovně vědomí, nebude svobodně toužit po návratu do stavu závislosti. Může být k tomu nevědomě – kompulsivně – nucen, nemůže se ale svobodně rozhodnout, že se vzdá nové úrovně vědomí „ve prospěch dobra“, - jak tomu bylo, když opouštěl závislost. Podobně vrah, jenž poté, co – řekněme z čistě zištného důvodu – zavraždil vlastní matku a následně dospěl k poznání, že jeho čin nebyl dobrý, si nebude svobodně přát návrat do předcházejícího stavu vědomí bez toho, aby obětoval poznání hodnoty tohoto stavu. Nemluvě o tom, že i v takovém případě by bylo cílem jeho pohnutky subjektivní dobro. Může si, motivován snahou o únik před bolestí vlastní viny, znovu vysvětlit svůj čin jako dobrý, bude tak ale muset učinit popřením: snížením stavu vědomí. Tedy potlačením svědomí.
Na mysli mi vytanul nedávný případ matky dvou dětí, kterou deprese a úzkost přivedla k pokusu o sebevraždu. Děti byly svědkem toho, když si přeřezala žíly. V panice a strachu zavolaly policii. V přuběhu terapie tato žena dospěla k pochopení, že při svém „volání o pomoc“ opomenula zodpovědnost za své děti. To přišlo v podobě vysvobození od nutkavé a destruktivní tendence jako světlo pravdy a viny zároveň. Kdyby obsahem tohoto vědění disponovala už předtím, jistě by zpracovala nevědomý tlak konstruktivněji. Kdyby se naopak v budoucnu pokusila svůj čin zopakovat, bylo by to to regresí a obětováním svého poznání. Novým poznáním se ale „větší část vůle“ dostala pod její vědomou kontrolu, proto by musel komplex k překlenutí svědomí vynaložit větší množství energie.

(...)

Vladislav Šolc

Autor je psycholog. Vystudoval klinickou psychologii na Karlově Univerzitě v Praze. Momentálně pracuje jako psychoterapeut v U.S.A. (Milwaukee, Wisconsin). Publikoval v magazínu Psychologie Dnes (Fenomen Meciar, Hvězdné nebe nad námi, Realita porozuměni, Technoparty) a SPN (Učebnice pro SOU a SOS, kapitola psychologie). Dalsi jeho prace najdete v kolonce "View my complete profile".

________________________________________________________
1 „Vím, proč jsi tady, Neo... Hledáš ho. Vím to, protože sama jsem kdysi hledala to samé, a když mě našel, řekl mi, že ve skutečnosti nehledám jeho. Hledala jsem odpověď... Je to otázka, která nás pohání, Neo. Je to ta otázka, která tě sem dovedla...“ (Trinity)
2 Spolu s objevem mezí mysli filozofie poznala, že věci nejvyššího filozofického zájmu, jako věc o sobě a podobně, lze vymezit pouze negativní definicí.
3 Suzuki, D.T., Zen Buddhism, A Double Day Anchor Book, 1956, s. 256
4 Sedm smrtelných hříchů je symptomem poruchy rovnováhy mezi egem a Bytostným Já, je projevem zesílení stínu v důsledku inflace ega.
5 Proto je správné považovat svobodu za přirozený záměr přírody, směřující k jednotě. Kdo se jednou osvobodí zpod nadvlády tyranského otce, možná bude zpočátku trpět separační úzkostí, ale později, jakmile pochopí rozměr své svobody, se nebude chtít vrátit do stavu útlaku, ale naopak usilovat o další mety směřující k unio psychica.
6 Výjimkou jsou patologické případy, u nichž je vědomá integrita zpravidla deformovaná, či úplně zatemněná, ať už akutním, nebo osobnostním faktorem apod. I v takových případech ovšem můžeme samotný patologický projev chápat jako „volání o pomoc“ či snahu o sebenápravu...

Obal: Bartos Marian